Rozlišujeme dva typy stárnutí, chronologické a biologické. V chronologickém smyslu naše stáří odpovídá našemu věku, zatímco biologické stárnutí je stárnutí našeho těla. Jedná se stanovení, zda stav našeho těla odpovídá našemu věku. Například, když říkáme 70letému člověku, že bychom si nikdy nemysleli, že je tak starý, říkáme vlastně, že tato osoba vypadá mladší z biologického hlediska.

Molekulární příčina stárnutí spočívá v délce struktury, která je nazývána telomerou. Jedná se o zakončení našich chromozomů, které se skládají ze stále se opakující DNA sekvence (TTAGGG). Během našeho života se tyto telomery zkracují, což u nás vyvolává stárnutí tím, že se zastaví schopnost buňky se dělit. Tkáně v těle tak stárnou, neboť v nich postupně přibývá buněk s omezenou schopnosti se dělit, a tak zmlazovat a obnovovat tkáně. Rychlost zkrácení telomer závisí na mnoha faktorech přítomných v okolním prostředí a taktéž na variantě genu TERC.

Ukázalo se, že v DNA tohoto genu může dojít ke změně na jinou formu, to se projevuje v průměru o 3–4 let vyšším biologickým věkem jedince s takto mutovanou kopií genu. Existují nejméně tři lidské nemoci, které jsou spojeny s mutacemi v tomto genu. Navíc se zjistilo, že byť u novorozenců neexistují rozdíly v délce telomer mezi pohlavími, s věkem se u mužů telomery zkracují rychleji než u žen. To nakonec dobře odráží fakt, že ženy žijí o zhruba 7 let déle než muži. Zdá se tedy, že stárnutí buněk a pozastavení jejich reprodukce je jaksi zakódovaného v našich genech. Nabízí se otázka, proč je tomu tak. Jednou z velmi rozšířených hypotéz vychází z představy, že opakované dělení buněk vede k hromaděni chyb v DNA, které již nejdou odstranit. Buňka, která nahromadí mnoho chyb v DNA a navíc je předá svým potomkům se může zvrhnout kontrole růstu a stát se pro organizmus nebezpečnou. Naprogramovaný omezený počet dělení tak může být přirozenou ochranou před rakovinou. Buňky se přestanou množit po určitém množství dělení, je to automatická spouštěcí brzda. Tato brzda patrně vznikla v době, kdy byl běžný věk dožití kolem 30 až 40 let a člověk umíral především z vnějších příčin, například na infekce. Dnes by bylo výhodou, kdyby nám „telomery daly“ ještě pár desetiletí navíc. Ne náhodu jsou na telomery a jejich genetické formy upřeny oči mnoha vědeckých týmu. Optimistickým zjištěním je, že proces zkracování telomer je ovlivněn i životosprávou.

Především aktivní nesedavý život o vyvážená strava s množstvím vlákniny a ovoce byly potvrzeny v prevenci stárnutí a byl i přímo ukázán jejich vliv na zpomalení zkracovaní telomer.